Elfové 1.

10. dubna 2010 v 14:41

Island a elfové

Na Islandu, místě doslova prosáklém prastarými silami, celých 60 procent obyvatelstva věří v magické síly zemských duchů. Ze strachu, že při stavbě domu z místa vypudí neviditelné obyvatele, jsou Islanďané ke svým neviditelným sousedům obzvlášť přátelští a ohleduplní. V hlavním městě Reykjaviku dokonce existuje oficiální elfský zmocněnec. Erla Stéfansdóttir byl oficiálně pověřen městským stavebním úřadem, aby bydlení elfů zanesl do speciálních městských plánů. Tak se nemůže stát, že by obydlí duchů Země padlo za oběť novým stavebním opatřením. Ve městě Grundafijodor zemští duchové dostli vlastní číslo domu-kopec, který leží mezi dvěma stavebními pozemky a nesmí být v žádném případě zastavěn.



Rodičovství

Navzdory svému dlouhémo životu mívali elfové jen velmi málo dětí: málokdy více než čtyři, s léty, jak přibývalo těžkostí, se počet snižoval. Ale dokonce i na počátku historie, když ještě chtěli, aby jich přibývalo, byl Fëanor pověstný svými sedmi syny - bylo to něco výjmečného. Těla elfů také stárnou, i když pomalinku (limitem je konec světa), ale především stárnou jejich duše, doléhá na ně tíha let, a tím se mění se i impulsy a rozpoložení těla. Touha po plození dětí brzy pomine, je-li naplňována, a mysl se obrací k jiným věcem. "Dny dětí" zůstávají v paměti jako nejradostnější čas života, ale elfové mají mnoho jiných schopností těla i mysli, které touží uplatnit. Proto také manželé nebydlí nutně vždy pospolu, dokonce ani v dobách míru. Mohou se na čas odloučit a věnovat se každý svým zájmům. Zplození a zejména donošení dítěte je zároveň více stravuje, na duchu i na těle. Má se za to, že fëa dítěte před narozením čerpá mnohé jak od matky, tak od otce - je znát, pokud je v té době nepřítomen. (Je považováno za velmi bolestné, pokud by se manželé měli odloučit, když čekají dítě nebo v jeho časném dětství. Proto se snaží mít děti pouze v dobách míru.)

Většina dětí je zpolzena v mládí, v letech těsně po sňatku. (Ale nesmíme si představovat lidské časové relace - bylo by zřejmě vhodnější napsat "v desítiletích až staletích těsně po sňatku". Mezi jednotlivými dětmi bývají dlouhé intervaly, ideálem je věnovat se každému z nich naplno jako jedináčkovi.) Těhotenství trvá zhruba rok, narozeniny se slaví v den zplození, většinou to bývá na jaře.

Děti elfů se naučily mluvit před prvním rokem, zároveň i chodit a tančit. Třetím rokem počínaje je v tělesném vývoji lidské děti předhonily, v době, kdy lidské děti dorostly do plné výšky, vypadaly děti elfů tělesně jako sedmileté (i když obratností a především duševními schopnostmi se svým lidským protějškům samozřejmě vyrovnaly!) Jejich tělesný vývoj byl plně ukončen nejdříve v padesáti, někdy teprve kolem stovky.

Děti jim byly velmi drahé: už od počátku byly zřejmě přijímány jako samostatné osobnosti a ve vztahu rodičů k nim byla silná složka přátelství. Žádný elf by neřekl "mám děti". Řekl by něco jako "Byly mi přidány" "Jsou se mnou" "Jsou v mém domě". Jakékoli autoritářství by bylo zbytečné - rodiny držela pohromadě láska a hluboký pocit příbuznosti na duchu i na těle. Vnímavé elfí děti potřebovaly jen nepatrně výchovy.



Sňatky

Sňatek byl pro elfy přirozený, zůstávali svobodní jen výjměčně (ale protože každá fëa je svobodná, vyskytly se dokonce i v Amanu případy neopětované lásky nebo případy, kdy po někom zatoužil víc než jeden. Ti, kdo milovanou bytost ztratili nebo si ji z nějakého důvodu nemohli vzít, ve velké většině případů zůstávali sami.

Brali se většinou v mládí, to jest někdy mezi padesátým a stým rokem, a to jednou na celý život. Druhý sňatek byl povolen "Výnosem o Finwem a Miríel" pouze v případě, kdy jeden z partnerů zemřel a pevně se rozhodl už nevrátit. Měl lhůtu nejméně deset - valinorských - let (to jest 10x144 slunečních let) na rozmyšlenou. Po druhém sňatku svého partnera už se vrátit nesměl, ani kdyby chtěl sebevíc. V případě, že jeden z partnerů (evtl. oba) zemřel(i), ale neodmítl(i) se vrátit, byli navráceni tak, aby se mohli znovu vzít (blízko sebe, ale ne v nejbližším příbuzenstvu) - druhý obřad byl de facto obnovením manželství, ne jeho uzavřením; svazek platil stále.

Blízcí příbuzní se nebrali z přirozenosti, bratranec a sestřenice se vzít směli, ale většinou to nedělali (když Maeglin zatoužil po své sestřenici Idril, ještě tím zhoršil své beztak nevalné šance získat její přízeň, neboť to vnímala jako zvrácenost, S).

Brali se z lásky, nebo přinejmenším ze svobodné vůle. Dokonce ani u těch nejzkaženějších nikdy nedocházelo ke zlým činům z vilnosti, například aby někdo násilím odebral ženu jinému. To bylo natolik cizí jejich přirozenosti, že by postižená odmítla tělesný život a odešla do Mandosu. A jakýkoli podvod v těchto záležitostech byl také nemožný, i kdyby na něj snad někdo pomyslel, neboť elfové okamžitě poznali druhému na hlase a na očích, zda má partnera nebo je svobodný.

Stávalo se, že si jeden druhého vyvolil už velmi časně, někdy i v dětství, ale pokud už nebyli dospělí a se sňatkem nespěchali, čekali se zasnoubením na vyjádření rodičů obou stran. Ve vhodný čas bylo zasnoubení oznámeno na shromáždění obou rodin (spojeném s hostinou). Snoubenci si vyměnili stříbrné prstýnky. Nejkratší doba zasnoubení byla jeden rok, často trvalo déle. Během této doby se mohlo zrušit veřejným vrácením prstýnků, které se pak roztavily a neužily znovu ke stejnému účelu. Stávalo se to však jen výjmečně, neboť elfové se málokdy mýlí při volbě partnera: jen zřídkakdy špatně odhadnou někoho vlastního rodu a protože jejich fëa je dominantní nad tělem, nevede je k volbě pouze tělesná žádost

Po uplynutí jednoho roku si snoubenci zvolili dobu sňatku. Konala se opět hostina obou rodin, v jejím závěru snoubenci vystoupili a matka nevěsty s otcem ženicha jim spojili ruce a požehnali jim. Toto požehnání bylo nesmírně závažné a slavnostní, ale nikdo ze smrtelníků je neslyšel. Mezi Eldar se však říká, že matka vzývala jako svědka Vardu a otec Manwëho a dokonce bylo vysloveno jméno Jediného, k čemuž docházelo jen velmi zřídka. Snoubenci si pak vrátili stříbrné prstýnky (které si uložili na památku) a vyměnili si tenké zlaté, které se nosily na ukazováčku pravé ruky. U Noldor bylo navíc zvykem, že matka nevěsty dávala ženichovi drahokam na řetízku či nákrčníku a podobně i otec ženicha nevěstě. Někdy k tomu docházelo už před svatbou (jako např. v případě Aragornově).

Tyto obřady byly vjádřením rodičovské lásky a spojení nejenom snoubenců samotných, ale i jejich rodin, nebyly však "povinné". Za vlastní uzavření manželství se považovalo až tělesné spojení a od té chvíle byl sňatek považován za nerozlučitelný. Ve dnech míru a štěstí by se považovalo za hrubost, kdyby se někdo obřadům vyhnul, ale vždy bylo legální, aby se dva elfové, pokud byli svobodní a oba svolní, vzali bez obřadu a beze svědků (pouze s tím, že si vymění požehnání a vysloví jméno Jediného), a takový sňatek se uznával za nerozlučitelný stejně jako každý jiný. Za zlých časů k nim často docházelo (Beren a Lúthien tedy mohli uzavřít naprosto zákonný sňatek, ale dobrovolně brali ohled na rodiče nevěsty.)

Elfské šperky


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama